O řádu a ctnosti
Na stěně ti visí meč a růženec – dva symboly, kterým jsi zprvu možná podvědomě zasvětil svůj život. Připomínají ti rytířství a Pannu Marii. A i když se na první pohled zdá být toto spojení nepříliš čitelné, opak je pravdou. Vezměme třeba jenom rytířské řády a jejich působení v oblasti duchovní nebo jiné jejich pokračování v templářích, svobodných zednářích a svatém grálu, či dokonce rovnou Rosekruciány – vždy se vbrzku dostaneme na kněžstvo, duchovní život a Pannu Marii. Ale nepředbíhejme – ani tento dopis, ani události příští...
Co ti říkají tyhle symboly dnes?
Meč sis kdysi vybral podle jeho zakončení ve tvaru srdce. A vzpomeň si, vybral sis ho srdcem, nikoli rozumem.
Cítil jsi, že to není jenom zbraň (možná i proto sis vybral velikostí tak malý meč). Vnímal jsi ho jako symbol, jenž má především ceremoniální význam. Cítil jsi ho jako odznak panovnické moci hodnostářů, kteří ho používali a používají při zvláštních příležitostech, obřadných průvodech i korunovacích. Viděl jsi i rytíře vkleče se modlící před do země zabodnutým mečem, pociťoval jsi jejich statečnost a víru, se kterou se někteří z nich nechali pasovat nepřítelem. A dost možná, že jsi ho bral jako pověstný meč spravedlnosti, jímž v mužské linii koná Bůh právo nad životem a smrtí nás všech.
Vzpomínka na rytíře tě zavedla ke krásným paním a rytířským ctnostem. Znovu jsi prožíval povinnost zachovávat věrnost (panovníkovi, křesťanské víře), statečnost a obranu chudých i slabých, zvláště žen a dětí. Viděl jsi důstojenství, s jakou se rytíři zhostili svých úkolů. Byl jsi v té chvíli jedním z nich.
Pocta, čest, ctnost se pro tebe stali hodnotami společenského ocenění a privilegií patřící k aristokratickým společnostem. Ty se snoubily s šlechetným chováním urozených pánů, paní a dam vtělených do symbolu rudé růže, pro kterou ti stálo (a dodnes stojí!) za to žít i zemřít, má-li ji v rukách skutečná královna. Šlechtična, jenž svou mateřskou láskou ochraňuje veškeré tvory a vychovává sličné dívky i statečné muže, kteří pokračují v jejím úřadě královském, kněžském i prorockém.
Takové, jež nikdy nebudou váhat pozdvihnout meč a s růžencem v srdci budou pracovat (a třeba i bojovat!) za trvalé mravní kvality, které je činí schopným správného jednání, aniž o to musí v každém jednotlivém případě zvlášť usilovat nebo o tom přemýšlet. Takové, jež kvalita duše uschopňuje jednat dobře se zálibou a lehkostí. Rytíře, jež mají ctnosti dané od Boha a ve víře, naději a lásce přijímají Boha za cíl i původ veškerého dobra.
Máš před očima své vlastní symboly a chystáš se k prvnímu zasvěcení. Tomu neviditelnému a zároveň nejdůležitějšímu. Rituálu, kterému není nikdo přítomen, iniciaci, jíž nacházíš sám sebe.
Přemýšlíš o absolutních hranicích daných skutečností. Uvědomuješ si, že absolutní volnost je taková, která dokáže popřít sebe sama. Kdy její poslední zcela svobodné rozhodnutí je, že nadále nebude svobody užívat. – A pojednou si uvědomuješ, že právě tak jednali rytíři, když ve své svobodě vstupovali do řádů.
Najednou pro tebe slovo „řád“ dostává zcela nový význam. Již to není pořádek (a nepořádek), úklid, posloupnost, podřízení, ... Stává se z něj záležitost rytířské ctnosti. Cesta vedoucí k Bohem danému cíli, k vědomí Boha i božského v nás. Vědomí cti, že „...smíme stát před tebou a můžeme ti sloužit...“. Privilegium, jehož se dostává pouze vyvoleným.
Poznání, které se podobá zborcení čtverce uprostřed všech jeho čtyřech stran a obrácení úhelníků dovnitř. I v tomto případě vzniká naprosto nesrovnatelná kvalita. Ze čtverce se stává vyvážený kříž. Vzdušný a navíc dvojitý – tedy Tvůj. Nebo můj?
Tak hodně zdaru a Boží milosti na té rytířské cestě, příteli!
