Proč děti rády nakupují
Určitě to znáte. Super, hyper, super-hyper nebo ještě nějaký úplně jiný market. Mezi regály či k pokladně se blížící maminka s velkým nákupem a malým dítětem. Nákup mlčí, dítě pláče. Ostatní nakupující se ohlížejí, matka pomalu či rychleji nervózní a najednou vybuchuje: „Říkám ti, že autíčko, panenku,… (laskavý čtenář nechť si dosadí podle své vlastní zkušenosti) nekoupíme. Máš jich doma dost a nemáme na to korunky. Copak to nechápeš?! Vždyť jsem ti to už říkala!“
Coby nepřítomný advokát toho dítěte mohu křičící matku ubezpečit: Nechápe! To dítě totiž ani chápat nemůže. Nemá ještě jaksi dostatek zkušeností a ještě ani nedosáhlo věku, kdy – jak se zpívá v jedné písničce – rozum bralo. Ba co víc. Dělalo přece jenom to, co dělá maminka. Ta také dává věci z regálů do toho košíku. Také si vybírá a ty hezké tam dává. Určitě potřebuje pomoct. Jinak by sem přece ani spolu nejeli. Ona nakupuje svoje hračky. Taky budu nakupovat svoje hračky. A najednou… – Pomoc! Co se to děje? Máma se zlobí!!
Ptám se: Vypadala by situace jinak, kdyby maminka nakupovala s tím dítětem a ne ho jenom s sebou do obchodu brala? Jak to myslím? Co mu dát ten pocit stejné důležitosti? Spolu s ním vybrat např. ten správný balíček mouky nebo mu do ruky dát sáček a do něj vložit rohlíky. Ono by to potom dalo do košíku. Že by to trvalo déle? To určitě ano. Že by to bylo bez křiku z jedné i druhé strany? To určitě ano. Tak jsme připraveni na to mít děti? Řidičák ani jiný doklad, jinou zkoušku neskládáme, pořídíme si dítě a bez jakékoli průpravy se rovnou pustíme do experimentu zvaného výchova. Umíme, víme, co se odehrává v dětské duši? A nakonec: Opravdu dítě zlobí nebo nám chce něco říct a my mu nerozumíme?
