Jdi na obsah Jdi na menu
 

A co když je to jinak?

30. 4. 2013

 

Vzpomenete, jak jsme nedávno uvažovali o tom, zda-li má otec podporovat dvacetiletého syna, který si práci ne a ne najít? Zda-li je tím marnotratným syn či otec, když to dělá? Jak jsme uvažovali nad tím, že vlastní dítě může být parazitem? 

A co když je to všechno jinak?

Co byste dělali, kdyby Vám dospělý syn či dcera řekli „… mám do toho chuť, ale nějak se trochu bojím do těch firem volat?“ Mávli byste nad tím rukou a odsoudili byste to jako další výmluvu? Nebo byste připustili, že na tom něco je? Že Vaše dítě může mít problém s kontaktem? Že je to introvert, který si celé dětství hrál jenom s počítačem a ne s kamarády? Že ho kamarádit s druhými nikdo nenaučil? Kdo – nikdo? Že jste si nevšimli, neměli čas, měli spoustu práce a starostí,… a že Vaše dítě nedostalo péči, jakou dostat mělo?

Zdá se Vám to příliš velký obrat v uvažování?

Myslíte si, že jsou mladí rodičové připraveni na výchovu dětí? Umí se obětovat a podřídit „malému králi“ po dobu sedmi devíti let, upravit své nároky a požadavky a skutečně ho zahrnout láskou? A je samotné to někdo naučil?

Ptáme se dětí na jejich názory nebo jim vícekrát pouze něco tvrdíme, nařizujeme, zakazujeme, přikazujeme? Je lepší se ptát nebo jenom sdělovat? Jak můžeme učit své děti správně komunikovat? A čím naopak jejich schopnost hovořit s druhými ohrožujeme?

Ptám se Vás, nebo Vám něco tvrdím? Kolik jsem napsal otázek? A kolik oznamovacích vět? Máte prostor a možnost se mnou komunikovat? Nebo se cítíte nedobře? Lze pomocí otázek vyprávět příběh?

Můžete vyjádřit svůj názor?

A uděláte to?

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář