Jdi na obsah Jdi na menu
 

O prosbách a děkování

Někdy před dvěma tisíci let:

 

„Jdi za ním a řekni mu, co potřebuješ. Je dobrý, pomůže ti. Nebo za jeho matkou. Ta je také dobrá, miluje ji a na její přímluvu dá. Tak běž a pěkně popros!“

 

„Prosíme tě, dej …“

„Prosíme tě, přijď …“

„Prosíme tě, nedopusť …“

„Prosíme tě, vyslyš nás …“

…pršelo záhy z tisíců úst.

 

Dával, přicházel, nedopouštěl, naslouchal. Dělal, co mohl, co mu síly stačily.

Padal únavou. Těch „prosíme tě“ však bylo stále víc. A stále nicotnějších.

Jakoby bylo jednodušší prosit, než poznávat a pracovat.

Déšť proseb se změnil v lavinu kamenů. Upadl pod ní. Upadl a již nevstal .

Odešel a matku vzal s sebou…

 

Lidé přesto dál volali a prosili.

Začalo se ozývat i nové: „Prosíme tě, skrze tebe nechť …“

 

… a tak to bylo celá dvě dlouhá tisíciletí.

 

Až jednou:

 

Malá asi tříletá holčička si hrála uprostřed rozkvetlé louky. Vesele pobíhala, smála se a radovala se z každého květu. Nastavovala svoje tváře blahodárným slunečním paprskům, vztahovala ruce ke slunci a plnými doušky si užívala bezstarostného dětství.

 

Náhle se zastavila. Tiše poklekla do měkké trávy mezi barevné luční kvítí, pokorně sepjala ruce, obrátila oči vzhůru a zašeptala: „Děkuji.“

 

                                                           … a on začal uvažovat o svém návratu.

 

 

- - - o o O o o - - -

 

 

Co vedlo holčičku k takovému jednání? Dokázali bychom jednat také tak? Častěji prosíme nebo děkujeme? Proč je tomu tak? Mohu znát Váš názor?

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář