O prosbách a děkování
Někdy před dvěma tisíci let:
„Jdi za ním a řekni mu, co potřebuješ. Je dobrý, pomůže ti. Nebo za jeho matkou. Ta je také dobrá, miluje ji a na její přímluvu dá. Tak běž a pěkně popros!“
„Prosíme tě, dej …“
„Prosíme tě, přijď …“
„Prosíme tě, nedopusť …“
„Prosíme tě, vyslyš nás …“
…pršelo záhy z tisíců úst.
Dával, přicházel, nedopouštěl, naslouchal. Dělal, co mohl, co mu síly stačily.
Padal únavou. Těch „prosíme tě“ však bylo stále víc. A stále nicotnějších.
Jakoby bylo jednodušší prosit, než poznávat a pracovat.
Déšť proseb se změnil v lavinu kamenů. Upadl pod ní. Upadl a již nevstal .
Odešel a matku vzal s sebou…
Lidé přesto dál volali a prosili.
Začalo se ozývat i nové: „Prosíme tě, skrze tebe nechť …“
… a tak to bylo celá dvě dlouhá tisíciletí.
Až jednou:
Malá asi tříletá holčička si hrála uprostřed rozkvetlé louky. Vesele pobíhala, smála se a radovala se z každého květu. Nastavovala svoje tváře blahodárným slunečním paprskům, vztahovala ruce ke slunci a plnými doušky si užívala bezstarostného dětství.
Náhle se zastavila. Tiše poklekla do měkké trávy mezi barevné luční kvítí, pokorně sepjala ruce, obrátila oči vzhůru a zašeptala: „Děkuji.“
… a on začal uvažovat o svém návratu.
- - - o o O o o - - -
Co vedlo holčičku k takovému jednání? Dokázali bychom jednat také tak? Častěji prosíme nebo děkujeme? Proč je tomu tak? Mohu znát Váš názor?